Anarchistická filosofie a etika

 

Veškeré jednání člověka uvědomělého a zodpovědného se odvíjí od jeho pohledu na společnost, život a svět jako celek. V tomto článku bych chtěl předložit lehký nástin mé osobní filosofie a etiky (Doufám, že není přílišnou troufalostí, když tuto filosofii nazyvám anarchistickou), zejména v oblasti soužití jedinců (popř. jedince a společnosti) a interakce jedince a společnosti s jejich přírodním i kulturním prostředím.

 

Jedinec svobodný a zodpovědný

 

Základním kamenem mé životní filosofie, od kterého se snažím odvodit všechny ostatní myšlenky, je idea maximálně svobodného jedince, který je ale zároveň zodpovědný za vlastní činy. (Otázku, komu by se měl zodpovídat, zde ponechám otevřenou).

 

Jelikož společnost dospěla do stádia, kdy jsou subjektivní potřeby jedince natolik velké, že je nedokáže pokrýt pouze vlastními silami, stala se kooperace mezi jedinci nejen zdravou a obohacující, ale i nezbytnou. Při této vynucené a zároveň chtěné kooperaci musí být ale respektována svrchovanost jedince. Ten nesmí být k žádné kooperaci nucen - má svoji svobodu. Jedinou (částečně násilnou) motivací musí být jedincova touha po naplnění jeho vlastních potřeb, kterou můžeme chápat jako přírodní danost.

 

Jedinec a společnost

 

Jedinci mohou svoji svobodu využít k vzájemné kooperaci, pokud tato respektuje svobodu ostatních. Žádná ze stran nemůže být ke kooperaci nucena. Jedná se tedy o vztah na základě svobodné smlouvy. Důležitá je zde také zodpovědnost a pravidlo "vyrovnání závazků", jak o něm bude pojednáno níže.

 

V drtivé většině současných i minulých společností bylo a je běžnou praxí trestat jedince. Pokud budeme o jedinci uvažovat v duchu toho, co již bylo řečeno, musíme konstatovat, že trest ze strany společnosti nejen že není nevyhnutelný, ale je i nepřípustný. Jestliže kooperace mezi jedinci vzniká jedině na základě svobodné smlouvy, může společnost "trestat" jedince pouze dvěma způsoby: Prvním z nich je odepření spolupráce, odepření společenství (Tento nástroj se opírá o svobodu jedince. Jestliže je jedinec svobodný, může spolupráci s druhými založit i opustit). Tento nástroj by měl být používán převážně. Druhým "trestem" (který by měl být používán velmi obezřetně, spravedlivě a na základě předchozí dohody) je vyrovnání závazků (Vyrovnání závaků se opírá o zodpovědnost jedince. Jedinec je povinnen nahradit škodu, kterou způsobil svou činností, nebo naopak nečinností). Tento nástroj je také jediným případem, kdy je použití donucení (ať už ze strany společnosti nebo jedince) legitimní. Žádný jedinec (a tedy ani společnost) nesmí být totiž ve svobodné kooperaci poškozen - žádné smlouvy nesmí zůstat nenaplněny. Všechny strany se mohou domáhat svých práv, majetku nebo svobod všemi prostředky, které uznají za legitimní. Každý jedinec v rámci své zodpovědnosti ručí za škody jím způsobené.

 

Prostředí jedince (a společnosti)

 

Této kapitole budu věnovat více prostoru ne proto, že bych ji považoval za důležitější, ale proto, že je více diskutabilní, než předchozí. Nejprve bych si dovolil předložit několik tezí, které nebudu zdůvodňovat buď proto, že by to bylo příliš zdlouhavé, nebo proto, že bych to nedokázal. Berte je tedy prosím jako jakási moje vlastní dogmata.

 

- Příroda, ať už živá nebo neživá, má hodnotu sama o sobě, ne pouze proto, že je nezbytná pro člověka.

 

- Příroda má vlastní zákonitosti, které jsou odlišné od zákonitostí lidských.

- Člověk je schopen přírodu pochopit jen velmi omezeně, proto by se do jejího fungování měl vměšovat co nejméně.

 

- Člověk je ale zároveň součástí přírody a je na ní závislý. Proto má právo zdrojů přírody využívat, ale pouze v nutném rozsahu (tak, jak to činí ostatní živé organismy).

 

- Otázka "vědomí přírody" (= zda má příroda nebo její části nějaký druh vědomí) je pro člověka neřešitelná nebo je alespoň otázkou názoru. Proto přírodě neuděluji lidské kvality - svobodu a odpovědnost. (Tady mám na mysli vědomí ve smyslu vědomí dobra a zla, nikoli např. vědomí bolesti, existence ostatních živých bytostí, atd.)

 

Kooperace s přírodou není zdaleka nemožná, ale má naprosto jiný charakter než komunikace mezilidská. Těžko můžeme hovořit o tom, že soužití člověka a přírody se řídí smlouvou (už pro 5. bod). Člověk by se měl snažit přírodu chápat, odhadovat její potřeby a především se řídit podle bodu 3. Veškerá lidská činnost by se měla řídit přinejmenším principem trvale udržitelného života. Cestou je podle mého názoru spíše dobrovolná skromnost, než hledání nových technologií (i když ty jsou samozřejmě také důležité).

 

Hospodářské a politické systémy

 

Poslední myšlenka, kterou bych zde chtěl představit je asi nejméně anarchistická (mnoho lidí ji asi bude považovat za neslučitelnou s anarchismem).

 

Pokud budeme myšlenku svobodného a zodpovědného člověka striktně zachovávat, nemůžeme říci, že existuje jediná správná a spravedlivá (anarchistická) společnost. Domnívám se, že v anarchistickém společenství mohou žít jen lidé dostatečně uvědomělí, bdělí a zodpovědní. Jen těm může být dopřána maximální svoboda. (Jak by mohla být tato svoboda dopřána někomu, kdo není dostatečně zodpovědný a neuměl by s ní tedy zacházet?)

 

Heslo "Nikdo nemůže být svobodný, dokud nejsou svobodní všichni lidé." považuji za pravdivé pouze částečně. Osvobození je totiž podle mě z velké části otázkou osobního osvobození, které za nikoho nemůže provést nikdo jiný, může mu pouze nabídnout příhodné podmínky. Proto také nevěřím v revoluci, spíše v postupné osvobozování dostatečně uvědomělých jedinců (resp. skupin).

 

Legitimní systém není ten, který je správný a spravedlivý, ale ten, se kterým jeho členové svobodně souhlasí (s dostatkem informací, samozřejmě). Důležitá je vždy možnost volby. Možnost paralelní existence anarchistických a např. kapitalistických systémů (přinejmenším po určitou dobu) se mi nepříčí (Většina lidí správně argumentuje, že kapitalismus se bude snažit anarchismus zničit nebo pohltit. Podle mne existují dobré způsoby, jak se tomu bránit, které tady ale nechci rozebírat (vydaly by na samostatný článek). Pokud by někdo chtěl o tomto tématu diskutovat, ať napíše.), pokud bude založena na svobodné vůli jejích členů.

 

Závěr

 

Účelem článku bylo představit jedno z mnoha možných pojetí anarchistické filosofie a etiky. Snažil jsem se zde nastínit pouze základy, na kterých lze založit jakoukoliv jinou dílčí filosofii.

 

Článek se zabýval pouze teorií. Jaké by mohly být vývody pro praxi, nechám na fantazii čtenářů. Pokud by chtěl někdo popsat svoji praktickou vizi společnosti, fungující na podobných (nebo i zcela jiných) zásadách - nechť to učiní a výsledek pošle na adresu Hlasů.

 

pozn. Bořivoje Lukynky

Na tento text jsem narazil při brouzdání na internetu a přišel mi celkem zajímavý. I přes to, že mi některé jeho části přijdou značně kontroverzní a ne se vším co je v něm uvedeno se mohu ztotožnit, tak j sem se rozhodl jej zde předložit jako dobrý podmět do diskuze, případně jako součást sebevzdělávaní. Text byl čerpán z http://sweb.cz/ehlasy