Za nesvobodnou svobodou do Prahy

Reportáž z 12.září.2009

 

Milé děti! Jsem malý skřítek a jmenuji se NebuduZticha. Pocházím z daleké země za devatenáctero horami v srdci kontinentu zvaného Evropa. Má země se jmenuje Česká republika. Povyprávím vám pohádku o tom, jak to v naší zemi chodí, abyste viděli, že jinde ve světě jste na tom o mnoho hůř… tak ležte tiše a pozorně poslouchejte…

Bylo nebylo, v té zemi byla spousta domů, které byly absolutně prázdné a opuštěné. Poté přišlo pár lidí, kteří tam začali žít a dávat vše do pořádku, protože chtěli tomuto místu opět vnést život. Tak se také stalo a vznikly squaty.  Pořádalo se plno aktivit, koncertů, výstav, přednášek atd. A všichni tam byli šťastní. Přesto někteří lidé nepochopili, co squat znamená a měli z toho strach. A protože naše republika pomáhá a chrání bezpečí všech, vyklidila všechny squaty, které existovaly s její zástupnou silou – policií ( to jsou takoví ti legrační hrdinové v uniformách, kteří jsou horlivými služebníky našich zákonů, milé děti.).

Ale squateři se nechtěli vzdát svého snu o svobodě a obsadili další dům ve městě zvaném Praha. A protože vláda chce svobodu pro každého a protože lidé se zajímali o to, co to ten squatting je, bylo poté už vše jen lepší. Protože se nespoléhali pouze na informace z televize, ale zapojili své vlastní hlavy k tomu, aby pochopili, že squateři jsou normální lidé s rozumnými názory. Nechali je tam bez problémů bydlet a začali tento nápad podporovat. A dnes tady máme ohromné množství squatů. Všichni jsou tu moc, moc štastní. Dobrou noc, děti.

 

 

 

...Oukej, děcka už spí? Dobře, teď tady mám jeden příběh pro starší. Nebude to už tak bezproblémové a rajské, ale vyrostli jsme právě proto, abychom proti různým nesrovnalostem bojovali, i když masa zakrněla a jejím mozkem a pánem se stala LCD placka. Celá ta pohádka je vlastně plus minus zkrácená verze pravdy, tedy až do pasáže s obsazením nového squatu, které proběhlo 12 .září 2009. Nejsem sice skřítek a nejmenuji se Nebudu Zticha, ale byla jsem tam a můžu vám podat to jediné a nejlepší, čeho jsem schopna – očité svědectví. Není tam možná vše, co my tam být mělo, ale mám jen jedny oči( ke všemu zkažené) a uši mi už taky neslouží jako dřívJ  ..tak tedy…

 

 

 

 

I když už mnohé bylo řečeno, sepsáno a diskutováno, přihodím také svou troškou do mlýnice. Čím víc, tím líp, není - liž pravda? Počátek - kde, kdy, jak a s kým, necháme být a přesuneme se rovnou na odpolední hodinu směr Palackého náměstí. Po velice veselé alternativní prohlídce města Prahy se scházíme na náměstí. Zbytek znáte z médií, jen dodám, že po prvním obhlédnutí jsem byla trochu zklamaná počtem lidí, což se ale postupně nabalilo, takže pohoda se vrátila zpátky. A kluci to celé uvedli mistrovsky, hehe:D

 

 

 

 

Po delší chvíli jsme se všichni vydali směr Apolinářská ulice k domu. A já zase zažívala ten slastný pocit, že něco se tady přece jen děje, že lidi přece jen nespí… a kolem proplouvala naděje, která se poslední dobou neskutečně ztrácí. Jen by se při tom člověk nemusel cítit jak zvířátko na procházce - ti novináři se hned mohli přidat k námJ

 

 

Posledních pár desítek metrů a my se rozbíháme, neboť vidíme, že squat je již obsazen. Parááda!! Ale nejsme sami, kdo tam doběh. Těžcí borci policejních těžkooděnců nám jdou v ústrety. Ale vstříc nám určitě nevyjdou. Obestoupí barák jako ten nejponuřejší plot plný zloby. Ale my se radujem. Tam seshora nám mávají squatoborci a nálada je víc než fajn. Vzduchem se nese smích, skandování, bagety, speedcore a pivo. Do baráku se hážou potraviny a voda. Dokonce ještě pár lidí vylézá po laně dovnitř. Tam někde čeká svobodný svět.

Jak hodin přibývá, roste i nespokojenost rytířů od policie. Prý nemáme blokovat vozovku. A protože hned vedle se směje přechod pro chodce, uposlechneme výzev a stávají se z nás chodci.

 

 

 

 

Procházíme se odpolední Prahou a nestačíme se divit, jak je ta metropole maličká. Kdo ví, jestli to nebude tím, že chodíme stále dokola. Ale i tak je to krásné město. Po pár kolečcích už mám plno známých a živě diskutujeme. Ale služebníci nelení a postupně nám zabírají prostor. Krůček po krůčku. Jeden „milovník procházek“ si pořád „stěžoval“, že tam vzadu má tetu a psa, ale jak se k nim má sakra dostat, když zatarasenou cestuJ Zpříjemňujeme si to alespoň vymýšlením různých hesel za svobodný chodník a mexickými vlnami. Stejně nás vytlačili. Ještě že tam byl druhý přechod.

 

 

To už se ale pomalu snáší šero, houkačky sílí, červenomodrých blikaček přibývá a jediné, čeho ubývá, je trpělivost s mým močákem. Holt není kde a tak odvážná taky nejsem.:D

Je tam pořád dost lidí, co ani nepatří k nám, pouze se přišli podívat a mě moc těší reakce jedné skákající babičky, která nám fandí a má ze všeho ohromnou radost.

Situace stále houstne a policie už celkem nás už celkem alarmujícím hlasem vytlačuje z přechodu. Lidé se brání. Nikdo nechce prohrát. Já po pár potyčkách ustupuji( mám přece jen kontaktní čočky a ty se při dotyku se slzákem můžou poleptat), a jdu na chodník, jak pravilo policejní komando. V životě už takovou blbost neudělám!! Poslechnout je, to mi tak ještě scházelo. Čemu jsem věřila, že mě tam nechají se pást jako tu pastýřovu ovci? Ježkovy voči. Ani do pěti minut se tmavá hranice uniforem s obušky roztažená od stěny ke stěně dá celkem dost slušným způsobem do pohybu. Berou to hopem, je jim jedno, zdá zasáhnou záda nebo hlavu. Ti, co padají, mají smůlu. Já skoro nic nevidím, pamatuju si akorát bílou tmu dýmu, třaskaviny bouchající pod nohama a neskutečný chaos. Ve zdech jsou co pár metrů takové výklenky, koho do nich zatlačili, ten si taky prožil svoje. Já zabíhám doprava a zdá se, že už jsme v klidu. Ale ne, pořád se za náma ženou. Dech se ztrácí, ale instinkt pomáhá.

 

 

Srocujeme se na Palačáku už v podstatně menších řadách. Sbíráme síly a znovu zpět. Máme několik různých návrhů. Nakonec se vydáme znovu k domu alespoň trochu podpořit lidi na střeše. Nic zásadního už se dělat nebude. Přesila je velká

 

 

 

Přicházíme zezadu z kopečka a dole vítají nás policejní zátarasy. Už zase. Slyšíme volání hesel z baráku, my odpovídáme nápodobně. Konec se blíží, i když to zatím netušíme a neúnavně provoláváme asi poslední pokřik dne: „ Máte to do kopce!!! Máte to do kopce!!!“ . Později to vyzní jako celkem dobrá parodie, protože o pár minut později už běžíme do kopce my. Policie se žene z vrchu, ze spoda a my jak lapené myši jsme nuceni polehat na zem. Připomínám, že nám nebyla oznámena výzva, že bylo před desátou večerní a že jsme nic tak šíleného nevyváděli. To by policie musela zavírat codenně veškeré zpívající návštěvníky putyk vracejících se domů, protože hluk byl srovnatelný!!!

 

Ležím s rukama nad hlavou a koukám na trávu. Nade mnou mimozemšťan s pendrekem. Někdo se začíná smát, ale i to mu je zakázáno. Jsme snad v pohádce Sůl nad zlato??? Po chvíli se mi pohled na trávu mění za studené dlaždice. Ach, jaký ta tráva byla komfort. Je nás nás kolem 40. Snažím se schovat před kamerami a do toho si povídám se spoluležícími. Když se jeden z nás otáže těžkooděnce nad námi, zda s touhle situací souhlasí, odpovídá, že je pouze dělník. Po chvíli, kdy je fakt zima, se holky začínají ozývat, že nám nastydnou vaječníky a ledviny. Poté si smíme dát pod sebe batohy. Mezitím nás postupně ubývá. Já ležím asi půl hodiny, když si mě berou na prohledání. Vzniká balíček nebezpečných předmětů: pepřový sprej, deosprej, spínací špendlík. (asi 2cm velký hehe)

Nakládají mě do auta a železná vrátka se zavírají. Nakonec nás v antonu sedí 18 a vyjíždíme směr Bartolomějská na stanici. Cestou zpíváme a i přes to všechno je nálada veselá.

 

 

 

Zastavujeme a pán policajt oznamuje: „ A teď si můžete zazpívat Sláva nazdar výletu, nezmokli jste, už jste tu!“. Má celkem úspěch. Vycházíme z auta jak děti ve školce, když si hrají na vláček. Ruce na ramena a jedem. Jen ty kamery mi tam nepasovaly. Scházíme několik pater do podzemí, kde nás nastrkají ke stěně. Ruce položit a nehýbat se, nemluvit!! Po pár minutách ruce bolí a člověk únavou protřepe. Neexistuje!! Situace se zlepšuje asi tak po hodině, to už komunikujem a i ruce nemusí být tak vysoko. Dokonce si opírám hlavu. Uff!

Tři hodiny minuly a dostávám se na řadu. Pěkně do kamery osobní údaje, sundat tkaničky, opasek, sepsat seznam věcí, ještě vyfasuju papír, na co vše mám v cele právo a už se sunu do cely. Konečně si sedám. Za chvíli dokonce dostávám jídlo. Stylem: “ Dáš si chleba?“ „Dám. Klidně dva. „ Tak podepiš.“ „ A můžu fakt dva?“ „Můžeš.“ A už jímJ

I vodu jsem dostala, nevadí, že z prasklého kelímku, však se s holkama dělíme. Je tady 6 klecí, takže jsem všichni krásně pokupě. Já jsem v kleci s šesti holkama, problém je pouze s lavičkami, které jsou pouze dvě. Snažím se usnout, ale jde to ztuha, když člověk sedí. Nakonec se pokládám na zem. Jedna dívčina později z lavičky spadne a také zůstane radši na zemi. Chvíli to jde, ale poté se budím zimou. Neskutečná zima. Radši už nevzpomínám ty vaječníky. Deky nám dány nebyly, na což jsme také měli právo, nicméně na papíře je napsáno že „může být poskytnuta“, ale je vidět, že páni od policie rádi slovíčkaří. Mám smůlu. Apoň se bavím pohledem na spícího policistu, který si zapomněl zavřít pusu :D

 

Kolem 8 ráno jsem vezena na výslech. Pouta přitažená až moc těsně ale aspoň se dostanu na vzduch. Nasedám do policejní oktávky se třemi mužíky a jedem na Smíchov. Cestou se všichni baví na squaterské účty a je vidět, že to s těmi pouze-dělníky nebude tak horké. Dojíždíme a vysedám. Chvíli se ještě nudím na cele a čekám na výslech. Konečne!! Usedám na lavici a něco mu říkám. Třikrát ho sice opravuji, ale nakonec to jakžtakž vypadá podle mých představ, Pak přijde zádrhel, když žádám kopii výslechu. Něco takového mi odmítají věnovat, i když na to mám právo!!! Třikrát je žádám, vím že je to jejich povinnost, ale pořád se mi toho nedostává. Nakonec rezignuji. Co s nima. Ocitám se zpět v cele. Ještě na Smíchově. Zanedlouho přivážejí tři lidi z baráku. Dvě holky a kluka. Odebírání tkaniček a opasků, samozřejmě, že nezapomenou zkontrolovat ještě mě, i když jsem jim říkala, že dvakrát prohledávaná jsem už byla. Kluk se dožaduje telefonátu se svým právníkem. Také v souladu s jeho právy. Na to mu uniformák odpoví, že jakože vůbec a bouchne dveřmi.Chvíli s nimi klábosím, pak jsem odebrána zpět do pout a do auta.

 

„ Ty vole, my ty smažky vozíme v těch drahých oktávkách jo? Hele, proč jsme na to nevytáhli radši ty felicie?“ …za takových ladných zvuků jsem nastupovala do auta. Po cestě jsem ještě chtěla vědět, jaké teď mají se mnou úmysly, neboť to mi museli ze zákona říct. Na to jsem dostala odpověď: „ Utopíme tě ve Vltavě“.  Nevím, ale myslím, že televizní kamery by občas měly být i v policejních oktávkách.

 

Dostávám se na Bartolomějskou, kde mi jsou sundány pouta, vráceny věci a pápá. „ Jo, ten pepřák ji ale dej až nahoře!“

 

Chvíli ještě sedím s ostatníma před stanicí, je uvařený čaj a vítáme nově propuštěné…nový den právě začíná a plány, co dál, také…

 

Tak se končí jedna epizoda příběhu. Je toho ještě na větší povídání, ale musím končit. Za chvíli se probudí děti a pro ty to není. Ještě mají čas. Nemusí vědět, jak omezené zákony nám vládnou. Životních zklamání zažijí ještě spoustu. My už jsme si jich pár prožili, ještě víc jich nás čeká, ale s každým dalším zklamáním přijde nový boj a s každým novým bojem nám narůstají větší a větší křídla…křídla ke svobodě.

 

 

Pro jakékoliv otázky nebo reakce piš na letajici.dingo@seznam.cz , budu ráda. Šiř, kopíruj, klidně přepiš celé tužkou, heheJ